TVÉ „ŠŤASTNÉ HOVNO“ MÁ VĚTŠÍ ENERGII ÚSPĚCHU, NEŽ PENÍZE V BANCE……..
TVÉ „ŠŤASTNÉ HOVNO“ MÁ VĚTŠÍ ENERGII ÚSPĚCHU, NEŽ PENÍZE V BANCE……..
TVÉ „ŠŤASTNÉ HOVNO“ MÁ VĚTŠÍ ENERGII ÚSPĚCHU, NEŽ PENÍZE V BANCE……..
Jako bychom pořád čekali na něco, na Něco, Na Něco, NA NĚCO….., co nám zajistí konečně požadovanou pohodičku.
Moc dobře to všichni znáte, a každý den se s tím perete už od samého rána.
Myšlenky dotírají a dokola otravují neodbytnými „ plány a povinnostmi.
Tak třeba….“ Tenhle rok do toho pořádně šlápnu, budu makat jako tryskomyš, konečně dostanu tu hypotéku, seženu pořádné bydlení a začnu žít……“
Nebo……“ Ještě dokončím tyhle projekty a slajdy, ještě dotáhnu pár termínů, a potom, potom konečně začnu žít…..“
Kdo již máte pár životních zatáček za sebou, se mnou budete jistě souhlasit, že ono vysněné „ konečně žití“ nenastane nikdy. Nové a nové trendy ti seberou ten plánovaný čas. Stále bude ten svět před tebou na míli daleko a nikdy ho nedoženeš.
To je totiž úkol pomyslného „ důležitého světa“ v naší hlavě. Být stále v dálce, už, už na dosah.
Před pár dny jsem dostala od života obrovský dar dokonalého štěstí, radosti a pohody se vším všudy.
Navštívila jsem totiž s partičkou přátel a se svým mužíčkem Řím. Což o to, v Římě jsem už byla asi stokrát a přiznejme si rovnou, moc jsem od toho neočekávala, spíš se sama sobě divila, proč tam vůbec znova jedu. Ale překvapení čekalo tiše a pochechtávalo se za rohem. Za tím římským rohem.
Ve chvíli, kdy běháte od rána do večera po neskutečných „ a veledůležitých projektech římských císařů“, ze kterých zbyly sice obrovské, ale již jenom ruiny, ve chvíli, kdy obdivujete nedostižnou kuchyni a s obrovským požitkem si pochutnáváte na salátech a těstovinách, které dokážou uvařit v každé zapadlé římské špeluňce na úrovni kuchyně oceněné pěti hvězdičkami, tak v těchto chvílích vždy přijde moment, kdy nutně potřebujete WC, záchod, čili potřebujete si ulevit a tak trochu si opláchnout ruce v teplé vodě.
I kdyby ta tratorie, restaurace nebo kavárna byla v tom nejdražším centru samotného Říma, Vatikánu, i kdyby byla umístěna u samotného kolosea, kde oblečení a jídlo má cenu jako u nás v Praze, v Pařížské ulici, záchod, čili WC je úplně jiný příběh.
Vždy, se stoprocentní jistotou se jedná o jednu vele maličkatou místnost. Pro ženy i muže dohromady. Tím ale ta hrůza nekončí. Nikdy tam není toaletní papír, nikdy tam není nic, do čeho byste si mohli utřít ruce. Také tam samozřejmě nikdy neteče teplá voda a nikdy to tam nevoní a je jasné, že úklid se tam odehrával asi tak odhadem před měsícem.
A přesto, že je realita římských, ale myslím si, že všech italských WC takto šílená, po vykonání potřeby z nich vychází šťastný národ. Italové se chechtají od rána do večera. Živě se o vás zajímají, nabízejí pomoc, přenádherně barevně se oblékají, ale hlavně nikdy nelitují ani chviličky si zaběhnout na mini- pidi kafíčko. A to v každém věku. Mladí, starší, ale co je důležité, i ti velmi staří.
A všichni se od rána do večera na sebe smějí, důkladně diskutují o každé maličkosti, jako by na tom stál svět, pomyslně se stále navzájem objímají tou svojí dobrou náladou. A mezitím si občas zaskočí na smradlavé a špinavé záchody, a vůbec jim to nevadí, protože „ hovna“ která z nich vychází, jsou již od své podstaty šťastná a spokojená. Nečekají na to… „ až někdy všechno zvládnu, tak budu v pohodě“, ne jsou v pohodě každý den od rána do večera již TEĎ, úplně stejně jako jejich majitelé.
Jakmile jsem přilítla do svého domova, chytil mě malý úklidový šok. Ale i když jsem si na naše WC nandala květiny a voňavé svíčky, i když jsem to tam vyzdobila koberečky jako v pokojíčku, myslím si, že to nebude nic platné.
Ke štěstí a radosti úplně stačí smradlavá kůča na rohu Říma, když budu mít klídek sama v sobě a nebudu se věčně pachtit a honit za „ fata morgánami prachů, hypoték a úspěchů“, budou i moje „ hovna šťastná“ i bez koberečků a kytiček.
Překrásné jarní dny vám všem z celého srdce přeje Vaše HANGELY ANN
